Kultura není túra okolo kůlu

Při koncertech používáme množství hudebních nástrojů, které se tímto značně opotřebovávají, dokonce o poznání rychleji, než my sami. Taky se občas dopravujeme i jinak, než na dvoukoláku. A ty iontové nápoje taky něco stojí. Komu to jako nápověda nestačí, ať si to nechá vysvětlit od sousedů.                                                                                 bez expirace

Když jsem sám V údolí skřehotavých vran, často vzpomínám, jakej To bejval nádhernej čas... V Lincolnu loňskýho roku jsem coby Falešný hráč, Hříšník a fláma rozpoutal s Jezabel Uragán, kterej nedokázal zkrotit ani John Brown. Hnali jsme Divoký koně Tam, kde jsem jaro měl rád, tys' byla jak Rudý páv a já, tvůj Nebeskej kovboj, čekal Až se má loď zpátky vrátí, hrál ti na Bílé banjo, Ay, ay, ay, ay, to jsou ty Protiklady, jenže pak Den bičem prásk a nad stezkou vznesli se Supi. "Padá hvězda", řeklas'. "Já se touhle cestou dám!", a od těch dob Volám déšť až tam, kde Závora dům tvůj chrání...                                                                                                                                                                                       expirace po 22.5.2019

Tam pod ohradou křivou, kde z hlubin jezera Loch Lomond vynořil se kdysi Fantom Morrisvillu, Potkal potkan potkana, co v ruce držel Kladivo. Víc nechtěl by snad ani d'Artagnan, když Den jde spát a Všude jsou, všude jsou. Bohužel Korzár, vždycky Když mám tekutou révu, mi dál a donekonečna zpívával Tam, nad tou hrází Píseň za padlé, co v jeho podání zněla spíš jako Glory halelluja. Dodnes mi z toho zvoní v uších a Slýchám harmoniku hrát. Ale protože Zlý trápení už dávno odneslo Sedm dostavníků, Ty a já Chytnem' druhej dech a do hrsti rozum, co nám teď káže jít a hledat Eldorádo. Už koníček pádí, tak Sbohem, lásko, nezkoušej S čertem si hrát, já sice Znám starý mlýn i s tím jeho Don Diri Don, jenže Když jdou na mužskýho léta a od břehů odráží poslední Santiano, už tuším, že To všechno vodnes' čas...                                                                                     expirace po 19.6.2019 WM

A protože to nikdo nikde nečte, a když čte, nic neříká, a když i řekne, jsou to vesměs kraviny naprosto od věci, rozhodl jsem se pro armádu intelektuálů na tomto místě prezentovat vždy s několikadenním (až několika týdenním) předstihem text následně publikovaný v Židenickém zpravodaji pod značkou dramaturgie DD. Starší předchůdčata po redakci dojdou zřejmě publikace taky.

Vážení opálení kulturní spoluobčané. Doba nedávná mnohé z nás donutila k cestování. Léto a IDOSy jednotlivých krajů naší republiky svádí k ponechání metalízovaného miláčka v domácím ustájení a využití některého prostředku přepravy hromadné; doslova. Za jeden z vrcholů oné atrakce je plným právem považována železnice. Existují vozy, které na svém příjezdu/odjezdu vydávají tak industriální vzdechy a výkřiky (pravděpodobně bolesti), že by praděd zakladatel Stockhausen zajásal/zaplakal. Postupme dále do vozu; čeká nás cesta kolem malé galerie barev a vůní "va vremja stajánky pójezda polzovaťsa tualiétom nerazrešájetsa" a pak už můžeme vmáčknout svoje partie na koženkové (v teplejších dnech se z nich po 10 minutách bez depilačních následků neodlepíte) či semišové (nádherně poškrábou záda, umíte-li simulovat vyklánění i mimo zatáčky) potahy sedadel. Většina vagónů není klimatizovaná, aniž by se prostory jakkoli zbytečně větraly. (Představme si friťák na kolečkách plný přepalovaného oleje.) Zlatým hřebem mimo roční doby jsou ale hovory pasažérů podléhajících dojmu, že také všechny ostatní zajímá, jak v práci, jak na zahrádce, jak to bylo v noci, jak to bude u doktora. Vřele doporučujeme všem, kterým se stýská po letní produkci DD; za cenu srovnatelnou se stále lidovým vstupným si pořídíte řadu zážitků, které vám pomohou překlenout to nedlouhé období, které nás dělí od dalších prázdnin, dalšího Židenického letního kina. Šťastné cesty***                                                                            09/19

Vážení kulturní spoluoobčané. Jistě jste už náležitě ocenili fakt, že se konečně našemu zájmu souvztažné ministerstvo osedlalo a dojde k činnému a výkonnému řízení tohoto. Trvalo dlouho, než se tak nějak rozhodlo, kdo tuto skoro podzimní brázdu konečně zaorá; lek se možná nejeden umělec, kulturník, činovník i jiný pracovník, šmardá josef, kdy už to bude...?! A do toho leckterý renomovaný stáněk kultury na svém čele osiřel, snad proto, aby nový šéf resortu mohl hned někoho dalšího stojícího ve frontě s rukou nataženou povolat. A do toho ještě armáda náměstků-freierů, takže vy na obcích nečekejte zbytečně nic velkého; o městech náměstek, o vesnicích návesek, slyšel kdy někdo něco o někom takovém(?) A do toho, do toho, hoši, bojovat!, škoda, že se v hledištích našich divadel a koncertních síní nenašla doposud trocha aktivnějšího publika; taková mexická vlna by dokázala zahýbat nejedním klubem, dobře načasovaná petarda oživit nejednu romantickou operní scénu, pár desítek vlajkonošů přeinstalovat nejednu galerii. Nové velení zkrátka důvodně vzbuzuje jen samá radostná očekávání. Tomuto trendu jdeme vstříc i v naší dramaturgii programu Dělnického domu: koncerty, představení, show, přednášky, srazy a setkání přináší říjen v míře vrchovaté (pochopitelně, jinak by to totiž nebyla míra, ale podmíra) a vy jste nejen zvědavé, ale taky aktivizované obecenstvo. Buď vítán, kdo, dostaniž se mu, co...                             10/19

Žil kdysi jeden zpěvák populární hudby. Jeho profesní začátky se datují přibližně od doby zrodu divadel tzv. malých forem. Tento zpěvák, ač na nejméně dvou jejich jevištích určitou dobu působil, ba dokonce hrál v několika filmech a na dudy i roli nejhlavnější, autoreflexívně naznal, že mluvené slovo a nenucený pohyb nebude jeho doménou a nejsilnější uměleckou zbraní, a záhy se soustředil již výhradně na zlato ve svém hrdle. Toto rané rozhodnutí patřilo k těm důležitým, a dobrým. Školení se mu dostalo náležitého a pečlivého, do vínku mu byla dána nejen ctižádost a cílevědomost, ale i pracovitost. Měl štěstí na spolupracovníky, skladatele, textaře, instrumentalisty, ale také manažery, i když se jim tak v těch dávných dobách nesmělo říkat. Hvězda padala vzhůru, a soutěska byla čím dál strmější a výška hlubší. U nadpoloviční většiny fanoušků mu také dlouho prospívalo, že byl aspoň de jure svobodný a bez závazků. Dokonce i ti, co se středním proudem nezabývali vůbec, anebo patřili do vousatého tábora konkurujícího tenor-barytonisty, uznávali jeho umění. Přiznat se veřejně k poslechu jím produkované hudby nebyla celých šedesát let ostuda, nestatečnost v několika důležitých životních okamžicích mu zpravidla vyčítali jen podobně a ještě víc nestateční. "Jsi zvážen na vahách a shledán lehký", byl nejspíš text jeho poslední písně. I konzumní doba má na paměti strohý poměr cena-výkon. Tady není o co se dohadovat. Šťastnou cestu a díky!                                                                                                               11/19

Vážení kulturní spoluobčané. Stalo se módou sezóny někdy tiše, někdy okázale ignorovat významná jubilea našich umělců. Kdo na počátku letošního roku čekal záplavu koncertů, výstav a vzpomínkových akcí k uctění nedožitých 95. narozenin jednoho významného doktůrka práv, musel být zklamán. Nedělo se nic. Nikde. Anebo skoro nic a skoro nikde. Když byl takto skoupý únor, mohlo se ledacos dohnat se sklonkem roku aspoň uctěním památky 50. výročí nešťastného a definitivního odchodu výše zmíněného. Pravda, mělo-li by se postupovat zcela přesně, připadá toto smutné jubileum na 2. svátek vánoční, což s ohledem na naprosto odlišné spády většiny naší veřejnosti, neslibuje také žádný extra ohlas. Navíc se jeví mírně morbidní, snad z nedávných mauzolejních dob přejatý zvyk slavit mohutněji data úmrtí než narození našich velikánů, pro tohoto muže s jeho jevištním vystupováním a tvorbou tak přitakávající životu, jako opravdu nepatřičný. I tady ale se zdá být krajina posedlá tmou. Naštěstí v zorném poli několika moravských, slovenských a dokonce finských umělkyň a umělců zůstal numericky zajímavý milník: 12.12.2019 bude možné v Dělnickém domě na dramaturgicky široce rozkročeném koncertě oslavit 5000 týdnů od narození výtvarníka, skladatele, pianisty a komika Jiřího Šlitra. Nevím, kolik tahle planeta nosí géniů; na tohoto našeho ale máme být proč pyšní. Jak se toho času dívá pan doktor na nás, Bůh suď.                                                                                                                              12/19

Vážení kulturní spoluobčané. Termín odevzdání tohoto textu do tisku se vzácně kryje s termínem pořadu jubilujícího 20 let uplynulých od prvního provedení prvního jevištního ztvárnění prvního dramatického kusu jednoho divadelního spolku. Tolik premiér najednou nemohlo zůstat bez následků. Bez následků nejspíš nezůstane ani vzpomínkový večer sám; jen je obtížné v tuto chvíli odhadnout, zda se bude jednat o oslavu završení, nostalgické vzpomínání, anebo smuteční tryznu. Několik měsíců, tolik, že by se daly počítat na roky, dávno před samotnou premiérou představení vzniklého na motivy předválečného rodokapsu, se sešlo několik kamarádů mladých když ne věkem, pak určitě myšlením, vnímáním a tvorbou, aby na několik let spojili svoje místy nejen umělecké osudy. Čas strávený společně přinesl hodně zajímavých a několik opravdu podařených podniků. Dlouhou dobu se děla většina věcí spontánně a nezištně, až se dospělo k okamžiku, kdy někteří začali toto dění a sebe v něm vidět jinak. Divadlo jako organismus a instituci tvoří lidé a lidé jsou různí. Škoda, že se občas mezi lidmi (zdánlivě?) blízkými odehrává cosi, co je považováno i u lidí cizích a sobě navzájem si lhostejných za nemístné. Na některé choroby totiž některé organismy hynou.  Až budete, vážení kulturní spoluobčané, zakládat svoje autorské divadlo, mějte na paměti, že nepřející závist je nemoc, a zároveň, že nikdo nesliboval, že to bude spravedlivé.  Zlomte vaz!                                                           03/20                                                                                                                                           

A protože text do aprílového vydání je čistě reklamní, (úplně čistě ne, ale dost na to, aby se tu nechtěl objevit), vezměte zavděk, vy dva, co to občas čtete, jedním starým kouskem - voilà...

Vážení kulturní spoluobčané. Až si jednoho dne nebudou na některé škole technického zaměření vědět rady s termínem dilatace času, mohou následující řádky posloužit vrchovatě. Zatímco vy, čtenáři, se t.č. nacházíte v samotném rozpuku apríla, případně na sklonku března, autor hnán redakční uzávěrkou ještě neopustil únor, který momentálně není bílý a tak pole nesílí; (čímž se ovšem dostáváme na pole neorané, dotační politikou notně poškozené, místy téměř válečné, a tedy na půdu školství zemědělského, potažmo vojenského). Jistě, i lepý vojín si může od radosti    z plna hrdla zanotovat, zátiší tanku s nově otevřeným vhledem do útrob špačkem tužky naskicovat, nad pumou poškozenou architekturou nechat své srdce zaplesat a poslední dopis drahým domů několika verši ozdobit, ale jak jistě všichni cítíme - pořád to nějak není ono. Nejvyšší čas nazrál nenechat se znovu opít koblihou, protože nejen chlebem živ je člověk, když došli rohlíky, a z této tribuny naplno prohlásit: Jedná se o pouhou dilataci kumštu! Otázkou nezodpovězenou ještě nějakou dobu zůstane, kdo se o tuto dilataci nejvíce zasloužil, kdo je onen zasloužilý dilatant, na kterého se nezapomíná, byť by se i ztratil v nějaké historické (anebo ukryl v nějaké histerické) dilatační mezeře. Ani o tu tu ale ve skutečnosti nejde; hlavní je, že i když všichni blábolí - my máme jasno! Co nejvíce srozumitelných kulturních zážitků...                                                     4/19

Vážení kulturní spoluobčané, trpěliví konzumenti současného prázdna. Stará pranostika nás v březnu prozíravě posílá za kamna, kde máme setrvat i celý duben, abychom v květnu, rozumějme v máji, vyhnali do háje kozy. (Taky nemá pastýři oschnout hůl, ale nebudeme téma příliš širokým záběrem rozmělňovat, ani lascivně a nedovtipně zlehčovat.) Zřejmě se nenajde člověk, jehož momentální bytí neovlivňuje celosvětová epidemie. Řádění neviditelného je dostatečně zřetelné, všepronikající a fatální. Pochopitelnou starostí mnohých z nás tak není v současnosti vyhánění koz, ale viru. Každý podle svých možností, (každému podle jeho potřeb.) Vedle tohoto novoročního bujení, které nejde přehlédnout, a které si ještě vyžádá dost naší trpělivosti, ohleduplnosti a u mnohých i statečnosti, tu ale máme taky několik skrytých onemocnění chronických, nad kterými v hodokvasu předchozího růstu růstu běžně mávneme rukou. Pandemie všeobecné nekulturnosti, ignorantství a sebestřednosti si ale zaslouží taky svého léku a účinná vakcína nebude evidentně k mání před tou koronavirovou. Když jsme loni psali začátkem dubna o květnu, dalo se počítat v rámci rozumně odhadnutelné budoucnosti, že sebevědomě naslibované nastane. Co si můžeme slíbit letos, je - etos; v historicky zlomových okamžicích často dostáváme šanci proměňovat, napravovat anebo si aspoň pamatovat. Všímejme si pozorně, jak to kolem nás i v nás je, a neztrácejme ze zřetele, že stejně tak jsme i ostatními viděni. Chovejme se podle toho, a až se uzdravíme, chovejme se tak dál. Jde o život; aby byl, a jaký bude...                                                                                                                                    05/20

V pohádce Svatojánský věneček (výjimečně ne z kanálu ČT3, který byl splavněn nejspíš jako podpora dětské prokrastinace během probíhajících kurzů Jak se stát samoukem) říká jeden z protagonistů, že lidé podceňují malé věci. A předává princezně v dřevěné schránce nic. Nemoc. Když se momentálně společenská situace stabilizovala a otevírají se možnosti, jak znovu na kulturním poli vyorat svou brázdu, zase mají mnozí pocit, že se nestalo nic. Ne moc. Pravda, auditorium do 10 (100, 500?) osob není z nejpočetnějších. Ale už se dá zase zpívat a hrát, a mnohý svou produkci pro větší publikum stejně nikdy nepořádal. Vedlejším plodem separace a využívání IT, od kterých jsme donedávna svoje ratolesti spíš odháněli, je, že se nám naše děti brouzdáním po mnoha kalných vodách internetu vracejí často paradoxně ještě víc nemyté, nečesané, aspoň co se intelektu týče. Pochvalujeme si, jak nás vir naučil znovu komunikovat, a přitom už skoro nerozumíme slovníku těch nejmenších. Sám jsem donedávna pokládal Tik Ťok za nervový záškub bývalého ministra dopravy. Last but not least: Zvýšené pozornosti se budou jistě těšit zejména nejbližší open air akce, proto rádi upozorňujeme, že tradiční Židenické letní kino se plánuje opět v zadním traktu prostor DD s úvodním a závěrečným  koncertem umělce, jehož stránky někteří tak pečlivě čítáváte. A motto pro futuro: Drž huDbu!                                                                                            06/20

Tam, kde schází kultura, často hrozí už jen kult.

Kultura je vakcinace ducha.

Culturo ergo sum.

"Copak, kultura..." říkával už Pantáta Bezroušek...

Kultura není túra okolo kůlu!                                                                                                            01/21

V našich krajích kdysi skákal pes přes oves, kočka lezla dírou, na pasece bylo možné chytit motýlka, (později taky bohužel žížalu), a pokud se má milá otočila dozadu, neviděla přes namrzlé okno svého SUV, že jí tam zase kdosi leze, ale mnohem častěji papouška. Jenomže časy se mění, jak zpíval před víc než půlstoletím kolega Zimmerman. Kakadu je dnes velmi ohrožený druh, má milá mi někam s někým zabloudila a psa nesledujeme rozhodně kvůli skokům přes oves. Aby se velmi ohroženým druhem brzy nestal i živočich z čeledi hominidi, a pes znova skotačil v lánech obilí, je třeba používat aspoň temenní lalok. (Záležitost se zbloudilou milou zpravidla činnost mozková nevyřeší.) Myslet hlavem, a ne kopitama, jak pravil kdysi jiný klasik. Právě v dobách turbulentních, jako je ta naše, vezme člověk za vděk základními jistotami. Jednou z nejstálejších je vytrvalý bojovník o své místo v kulturním arboretu - Divadelní spolek Slawjena. Po několika předchozích sezónách, jejichž těžiště spočívalo spíš v drobné hudební a jen dietně dramatické práci, se s oslawenými 21. narozeninami zablýskalo (přestože je únor!) na divadelně lepší časy. Soubor, podobně jako před lety v časech zrodu, připravuje westernové (a tentokrát ryze původní) představení s občerstveným hereckým i muzikantským ansámblem a už se nemůže dočkat příležitosti k produkci. Některým věcem se prostě nedá zabránit; některé věci se prostě nemění!      02/21

Vážení kulturní spoluobčané. Plán by tu byl, ale letos stejně jako loni se stal pouhou teorií: Květná neděle, Modré pondělí, Žluté úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek - státní svátek (to není nejapná básnička, nýbrž zajímavý fakt), Bílá sobota a neděle a pondělí velikonoční. Poté, co jsme si o neděli nenakoupili nic na sebe a v troubě upekli právě rašící jaro, v pondělí se v rámci homeoficíny úklidem sedřeli do barevna, (to není rasistická narážka, nýbrž zajímavý fakt), na úterek přemluvili k návratu do čerstvě vymetených rohů většinu pavouků - nosí přece štěstí, (to není pověra, nýbrž zajímavý fakt), za opravdu škaredou středu nenašli jediný důvod proč se nemračit, ve čtvrtek si nechali v restauraci do pet lahve natočit ale opravdu vynikající ležák náležitého odstínu, (to není nevyžádaná reklama, nýbrž zajímavý fakt), a připomenuli si 1988-leté výročí jatí Krista a 14-denní výročí obžaloby jednoho rasisty v kopačkách, co jezdí na rodinnou dovolenou se spoluhráči jiné barvy pleti, než má sám, (obě události nechceme srovnávat, jde jen o zajímavý fakt), abychom v pátek, hladoví, ale mytí, našli pokud možno poklad, který je nám navíc zakázáno půjčovat, (taková blbost se občas stává i v nejhořejších patrech naší správy, což je zajímavý fakt), a nemuseli dál srovnávat to svoje tak aktuální a tak strašlivé utrpení, ... (z kapacitních důvodů pokračování příště)                                                                                                                                 05/21

Vážení kulturní spoluobčané. Nejen z kapacitních důvodů neprozřetelně slibované pokračování příště nebude tentokrát, ale skutečně až někdy. Příště. Někdy příště. Takticky jsme totiž vyčkávali na to úchvatné dechberoucí kulturní znovuobživnutí, abychom o něm a jeho konkrétní náplni mohli podat pokud možno co nejzevrubnější report. A?, div se světe, ... už je tady. Někde. Někde tady. Trochu se sice zdá, že nikdo neví, kde to tady vlastně je. Nepozornější divák a posluchač by skoro mohl být blízek vyjádření, že ono tady je jinde. Kdekoliv jinde, jen tady ne. To by se ale nepozornější divák a posluchač velice mýlil. A zmýlená, jak známo, neplatí... Pozornější čtenář si oproti tomu už možná říká v duchu, ať nechá dramaturgie blbostí a konečně se vyjádří. K věci. Samotná. K věci samotné. A nahlas! .....To se nám ale zdá zatím docela předčasné. Vždyť si to představte: po dietě trvající sotva čtrnáct měsíců (a s letní pauzou!) hned takový opulentní epikurejský hodokvas!? Někteří pomatení anarchisté by si dokonce už i zpívali?!! O té pakáži umělecké, co se nám dere od pokladen superhypermarketů a továrenských pásů zase k notovým pultům, na pódia a jeviště, ani nemluvě! Hlad je nejlepší kuchař, termín největší motivace, honorář berlička pro zlatokopy...! Ale neztrácejme naději. Když všichni společně zatneme zuby, tak se dílo podaří! A ti, co mají slabší nervy, můžou potichu... ale opravdu jen velmi tiše... brumendo...          06/21