Podpoř kultůůru
a jiné aktuální výkřiky

Při koncertech používáme množství hudebních nástrojů, které se tímto značně opotřebovávají, dokonce o poznání rychleji, než my sami. Taky se občas dopravujeme i jinak, než na dvoukoláku. A ty iontové nápoje taky něco stojí. Komu to jako nápověda nestačí, ať si to nechá vysvětlit od sousedů.                                                                                                                           bez expirace

Když jsem sám V údolí skřehotavých vran, často vzpomínám, jakej To bejval nádhernej čas... V Lincolnu loňskýho roku jsem coby Falešný hráč, Hříšník a fláma rozpoutal s Jezabel Uragán, kterej nedokázal zkrotit ani John Brown. Hnali jsme Divoký koně Tam, kde jsem jaro měl rád, tys' byla jak Rudý páv a já, tvůj Nebeskej kovboj, čekal Až se má loď zpátky vrátí, hrál ti na Bílé banjo, Ay, ay, ay, ay, to jsou ty Protiklady, jenže pak Den bičem prásk a nad stezkou vznesli se Supi. "Padá hvězda", řeklas'. "Já se touhle cestou dám!", a od těch dob Volám déšť až tam, kde Závora dům tvůj chrání...                                                                                               expirace po 22.5.2019

Tam pod ohradou křivou, kde z hlubin jezera Loch Lomond vynořil se kdysi Fantom Morrisvillu, Potkal potkan potkana, co v ruce držel Kladivo. Víc nechtěl by snad ani d'Artagnan, když Den jde spát a Všude jsou, všude jsou. Bohužel Korzár, vždycky Když mám tekutou révu, mi dál a donekonečna zpívával Tam, nad tou hrází Píseň za padlé, co v jeho podání zněla spíš jako Glory halelluja. Dodnes mi z toho zvoní v uších a Slýchám harmoniku hrát. Ale protože Zlý trápení už dávno odneslo Sedm dostavníků, Ty a já Chytnem' druhej dech a do hrsti rozum, co nám teď káže jít a hledat Eldorádo. Už koníček pádí, tak Sbohem, lásko, nezkoušej S čertem si hrát, já sice Znám starý mlýn i s tím jeho Don Diri Don, jenže Když jdou na mužskýho léta a od břehů odráží poslední Santiano, už tuším, že To všechno vodnes' čas...                        expirace po 19.6.2019 WM

A protože to nikdo nikde nečte, a když čte, nic neříká, a když i řekne, jsou to vesměs kraviny naprosto od věci, rozhodl jsem se pro armádu intelektuálů na tomto místě prezentovat vždy s několikadenním (až několika týdenním) předstihem text následně publikovaný v Židenickém zpravodaji pod značkou dramaturgie DD. Starší předchůdčata po redakci dojdou zřejmě publikace taky.

Vážení opálení kulturní spoluobčané. Doba nedávná mnohé z nás donutila k cestování. Léto a IDOSy jednotlivých krajů naší republiky svádí k ponechání metalízovaného miláčka v domácím ustájení a využití některého prostředku přepravy hromadné; doslova. Za jeden z vrcholů oné atrakce je plným právem považována železnice. Existují vozy, které na svém příjezdu/odjezdu vydávají tak industriální vzdechy a výkříky (pravděpodobně bolesti), že by praděd zakladatel Stockhausen zajásal/zaplakal. Postupme dále do vozu; čeká nás cesta kolem malé galerie barev a vůní "va vremja stajánky pójezda polzovaťsa tualiétom nerazrešájetsa" a pak už můžeme vmáčknout svoje partie na koženkové (v teplejších dnech se z nich po 10 minutách bez depilačních následků neodlepíte) či semišové (nádherně poškrábou záda, umíte-li simulovat vyklánění i mimo zatáčky) potahy sedadel. Většina vagónů není klimatizovaná, aniž by se prostory jakkoli zbytečně větraly. (Představme si friťák na kolečkách plný přepalovaného oleje.) Zlatým hřebem mimo roční doby jsou ale hovory pasažérů podléhajících dojmu, že také všechny ostatní zajímá, jak v práci, jak na zahrádce, jak to bylo v noci, jak to bude u doktora. Vřele doporučujeme všem, kterým se stýská po letní produkci DD; za cenu srovnatelnou se stále lidovým vstupným si pořídíte řadu zážitků, které vám pomohou překlenout to nedlouhé období, které nás dělí od dalších prázdnin, dalšího Židenického letního kina. Šťastné cesty***                               09/19

Vážení kulturní spoluoobčané. Jistě jste už náležitě ocenili fakt, že se konečně našemu zájmu souvztažné ministerstvo osedlalo a dojde k činnému a výkonnému řízení tohoto. Trvalo dlouho, než se tak nějak rozhodlo, kdo tuto skoro podzimní brázdu konečně zaorá; lek se možná nejeden umělec, kulturník, činovník i jiný pracovník, šmardá josef, kdy už to bude...?! A do toho leckterý renomovaný stáněk kultury na svém čele osiřel, snad proto, aby nový šéf resortu mohl hned někoho dalšího stojícího ve frontě s rukou nataženou povolat. A do toho ještě armáda náměstků-freierů, takže vy na obcích nečekejte zbytečně nic velkého; o městech náměstek, o vesnicích návesek, slyšel kdy někdo něco o někom takovém(?) A do toho, do toho, hoši, bojovat!, škoda, že se v hledištích našich divadel a koncertních síní nenašla doposud trocha aktivnějšího publika; taková mexická vlna by dokázala zahýbat nejedním klubem, dobře načasovaná petarda oživit nejednu romantickou operní scénu, pár desítek vlajkonošů přeinstalovat nejednu galerii. Nové velení zkrátka důvodně vzbuzuje jen samá radostná očekávání. Tomuto trendu jdeme vstříc i v naší dramaturgii programu Dělnického domu: koncerty, představení, show, přednášky, srazy a setkání přináší říjen v míře vrchovaté (pochopitelně, jinak by to totiž nebyla míra, ale podmíra) a vy jste nejen zvědavé, ale taky aktivizované obecenstvo. Buď vítán, kdo, dostaniž se mu, co...     10/19